Slabý hlas prosil o pomoc.Pak bylo ticho.Vyšla jsem na chodbu. Rodiče spali,slabý vítr se hrál se závěsy a za dřevěnými starými dveřmi někdo plakal.Zasvítila jsem,povolila zámek a nakoukla ven.Znala jsem ji.Tichou drobnou paní kterou jsem vídala každý týden v neděli v kostele.Byla hezká, nikdy jsem ji nezdravila, asi proto že semi zdála příliš stará.Bylo ji něco přes třicet pět a v kategorii zapadala k mé matce. Co ale tato žena dělá ve dvě v noci na našich schodech?
Tváří ji stékali slzy a když zjistila že jsem to já a ne má matka, snažila se je zakrýt a usmála se na mně nesmělým vylekaným pohledem.Pak jsem si všimla, že je bosá a v noční košili.Nevěděla jsem co dělat.Nechápala jsem.
Za mými zády se objevila matka, podívala se na paní která bydlela na konci naší ulice, a pozvala ji dál.Obrátila se směrem ke mně a zavelela ať jdu spát. Vybrala jsem se po schodech zpátky k mému pokoji no zvědavost mi nedala a čapla jsem si na schody a poslouchala tichý hlas přerývaný pláčem a smutkem.Nepamatuji si už vše ale pár vět mi utkvělo v paměti.Říkala že ať se stane cokoliv, chce aby má matka věděla že je to její manžel který ji ubližuje, že má doma peklo, psychicky a fyzicky ji týrá, že nemá nikoho na světe,že vlastní syn je proti ní a rodiče na straně manžela.
Bylo mi šestnáct, pod očima tmavé skvrny po lince a černě namalované nehty. Vstala jsem, zadívala se do zrcadla a šla spát. Šla jsem ze školy. V horku jsem se potácela ze školní taškou na rameni.Viděla jsem že na dvoře domu kde bývala ona pani bylo nějak moc rušno.V tom dojela sanitka a já ji uviděla.Mněla fialové rty, dali ji na nosítka a zakryli plachtou.Byla mrtvá.Udělalo se mi špatně a rozběhla jsem se domů. Vesnicí se šířili mluvy o tom že se oběsila na půdě domu a našli ji až po pár dnech.Ohromilo mně to, nevěřila jsem co slyším. Po týdnu jsem zapomněla.
Máme vztahy, muž a žena. Vztahy z lásky, založené na opoře a porozumění, vztahy krátké ale intenzivní, pak jsou takové které klapou i takové které ne.Tady ale mluvíme o takových které překračují pomyslnou hranici normálnosti a nad kterými často zavíráme oči a nechceme je vidět.Bohužel. Nerozlišuji pohlaví, tak jak žena i muž, dítě, může být ve vztahu obmezováno, týráno. I když ale ženu nepovažuji za slabší pohlaví a pevně věřím tomu že může být vynikající na vedoucích pozicích, nezávislá a úspěšná, jak v práci tak i v domácnosti, chci toto téma věnovat právě jí.
Z rozdílných důvodů jsme ve vztahu vězněni, bohužel skoro vždycky dobrovolně. Bojíme se nejistoty.Nemáme kde jít, stydíme se a tak roky mlčíme, omlouváme ho, jsme stavěné tak že i když nám někdo stokrát ublíží, po sto první si povíme že se to tentokrát změní. Nezmění. Byrokracie nám neumožňuje požádat stát o pomoc v takovém měřítku jak bychom chtěli. Kolik jich je? Žen které mají šrámy na duši, jizvy po těle, které propadli alkoholizmu, i takové které mlčí do posledního okamžiku a skončí svůj život dobrovolně ? Můžeme jim pomoct ?Je týrání žen otevřené téma nebo zavřené pasé ? Zajímá nás nebo jenom soucitně přihlížíme ?