V ruce mám útržek adresy a bloudím ulicemi. Před sebou vidím staré odřené dveře a malinkatý znak vyjadřující postavy dětí a dospělých. Vcházím a ponořím se do světa kde jsou stěny pomalované barvami, kde se pastilky válejí po zemi a kde je slyšet dětský smích. Dnes, ale ne. Zhluboka se nadýchnu a stisknu zvonek. „ tak jste tady, výborně všichni už přijeli tak můžeme začít.“ Mladé děvče se usmívá vlídným úsměvem a v ruce drží šálek čaje. „ tak začneme tedy školení „ podávám si ruku s chlapíkem, který se na nás dívá pátravýma očima a zkoumá jak reaguji. „ dovolte mi představit našeho psychologa „ usměje se opět to děvče, a já se zakaboním, „ takže tak, tak pitvat se tedy nenechám“
Za hodinu už, ale všichni sborově děláme jakési koláže, natahujeme se o lepidlo a kreslíme postavičky. Z úst nám plynou slova a zároveň posloucháme. Interpretace, dialogy, pitvání svého já. Člověk by si prostě řekl – mám to já zapotřebí ? Večer odcházím domů unavená a nejsem schopna slova či úsměvu. Domácí si tak po zopakování svého „ jé tak vy už jste doma ? zrovna včera jsem byla u kamarádky a ta říkala, že nejlepší výprodeje jsou teď ve Velké Chuchli tak se tam jdu podívat…. A co vy na to ? Když ji na takovou hovadinu neodpovím, poručí se a zaleze utírat umělé květiny na chodbě.
Já sebou praštím na postel a usnu spánkem zimního medvěde. Ve snu vidím děti, usmívají se a utíkají. Běžím za nimi a úzkostlivě se je snažím chytit. Vzbudím se mokrá a zachmuřená. Druhý den se začíná.
Jedním ze základních pravidel tohoto programu je – co se tady dozvíme, tady i zůstane. Kdo přejde zkouškou a přesvědčí psychologa i jakousi sociální pracovnici a koordinátora programu že nejste žádný blázen, že netrpíte žádnými chorobami na psychickém základě, že tam nejste ze sobeckého důvodu, a to se stává velmi často – představte si třeba situaci, kde žena ačkoliv je to rovnocenná bytost, schopná jak citu tak i tvrdého manažmentu a multitaskingu ostane třeba po pár letech vztahu sama. Pocit samoty přebíjí tlacháním s kamarádkami, zatím co chlap obvykle sedí v baru a klopí panáky. Pak se umučená pocitem beznaděje dovleče před počítač a zbloudile se kouká kde by byla užitečná. Klikne na tenhle program a v dáli se ji blýskne představa novodobé matky Terezy, která zachraňuje svět v módních lodičkách. Dříve nebo později se ale na to dojde a když ji odmítnou, nešťastně se zvedne s pocitem, že ani tady ji nechtějí.
Takže když jste tam tedy se záměrem skutečně pomoci, otevře se před Vámi svět dětí s ADHD syndromem, hyperaktivitou a LDM. Svým přátelstvím můžete pomoci dětem, které nemají kompletní rodinu, které trpí rozvodem rodičů, nezájmem spolužáků i šikanou.
Dívám se na ty lidi kolem sebe, není jich moc, ale když vidím ty jejich odhodlané úsměvy a tu sílu v sobě, která dokáže i hory přenášet, vím, že kdybych já byla tím dítětem, chytla bych je za ruku a tahala ven se hrát.
A co může být lepšího než vidět, že na světe je ještě pořád dost lidí, kteří vědí, že dětský úsměv je ten nejhezčí.