Dřela jsem na sobě jako idiot. Z vesnické holky, která měla pro start třicet americkejch bagů se vydřela na někoho před kým ve světe neprásknou s dvěřma. Tedy zatím se mi to nestalo. Ba naopak. Na pohovorech jsem slušňák, nevyplazuji na lidi piercing, poslední cigaretu típnu dostatečně brzy a navléknu se do černého takže vypadám jako usedlá a seriózní persona se seriózními zájmy.
První pravidlo, které jsem se naučila bylo, že ze sebe nemůžete dělat brouka pytlíka. Takže se musíte najít. Tedy najít to, v čem jste lepší než ostatní a tím pádem za to budete brát víc peněz než ostatní. Problém nastane, když jste ve skutečnosti průměr a nic víc. I s tím se dá pracovat. Ono to, že jste průmer nemusíte nikomu podhazovat pod nos a základem je tvářit se, že máte na víc a všechno víte. Věřte si natolik jako jsem si věřila já, když jsem stála před ředitelem belgické firmy v dublinu, neměla páru co můj job obnáší a chtěla jenom popřít pravidlo, že průměr se ve světě dobře nezaměstná a bude navěky smažit hranolky. To, že jsem tu práci dostala a každý večer dřepěla nad laptopem, protože jsem neměla páru co dělat … jo to se taky stává.
Absolvovala jsem přes třicet pohovorů v personálních agenturách, od každé sebrala dokumentaci a brala to jako free konzultaci jak na to. Pak jsem absolvovala dalších dvacet pohovorů se zaměstnavatelem a vytvořila patnáct verzí mého životopisu kde jsem vysvítila vše co umím z každé oblasti. Ne všechno dokupy. Snažila jsem se tak moc a nebrala do úvahy co budu dělat v budoucnu a jestli má tá práce nějakou budoucnost. Prošla jsem si pracovním burnoutem a můj osobní život byl v troskách.
Můj poslední boss byl magor. A já jsem byla taky magor, protože jsem neodešla hned, ale šla na hranici sil a dělala i to nemožné. Dřepěla nad systémem víc než 14 hodin denně v zájmu dobrejch vztahů a tučné vejplaty. Buzeraci jsem měla naservírovanou na tácni každej den, prý takhle budeme podávat ještě lepší výkon. O jak ráda bych vykreslila svého bossa jako divného, ale vtipného chlapíka z IT Crowd. Tohle byla více vypasená jitrnice, prošedivělá a ničím nezavděčitelná hora egoizmu.
Po pěti měsícech jsem se na to vyprdla, práskla mu s telefonem a odešla přesně v pět. Poprvní a zřejmě i naposled.
Řekla jsem si. Tak. A ted nemusíš dělat nic. Alespoň načas. Odlětela jsem domů a jako trapnej guru hledala na starejch místech své staré já. Nevydrželo mi to ani den. Byla jsem nasraná, že tam není žádnej internet a chodila s laptopem kolem obecního úřadu kde byl. Šla jsem chlastat do staré hospůdky a doufala ve veselé časy mládí. Žádné nebyly. Všichni byly pryč. Mé mládí i lidi z okolí.
Po deseti dnech jsem byla zpátky. Oblékla se zpátky do černého a šla na věc. Dostala jsem nabídky na další dvě joby a do jedné i nastoupila. Seriózní job. Skvělej plat. A v kanceláři kolegyně, která se tvářila, že zežrala všechnou moudrost světa. Tak a tentokrát jsem si řekla, a to ne! Už večer jsem byla zas bez práce. V pondělí mám nastoupit do další. A tak dále a tak dále.
Jsem v depresi. Koupila jsem si místo černého bílý kostým a komu se nelíbí… tak se mu nelíbí.
Co je ta rovnováha a ten balanc? Kdo z nás má ideální práci a kdo na svém místě čučí protože se bojí hledat novou?
Kdo z nás je pracovní guru a kdo šedý průměr? Existuje pracovní místo, které je ideální ve všech směrech nebo je tam vždycky něco?
Popravdě nevím, jak by ale řekl chytrý člověk: " Jsem průměr, ale ve své kategorii nejlepší"