Taky mám někdy pocit, že chci prostě utéct, nebo lépe řečeno mám ho každý den. Jako chlap bych řekla, že mne škrtí vázanka. Jako ženská, že mne škrtí opatky a černé věci. Tak či onak, neco mně tady škrtí a nedá dýchat. Konzumná a komerčná společnost. Bang. Hluk velkoměsta. Bang. Špinavé ulice a uřvaní opilí Irové. Bang. Mobily, fast foody, burgry, internet, opatky, fashion, ipod, cluby, práce, multitasking, peníze, kreditní karty, levné letenky, alkohol, cigarety, tanec, bang, bang. Stop.
Nejradši bych zhasla a vypla všechno. Hluk, lidi, reklamy, komerční hudbu, drahé a přeceněné věci… A utekla někde kde nic není. Na sobě vytahané triko a rozšlapané oblíbené boty. Nenalíčená. V batohu bych mněla pár knížek a oblíbenou deku. Sedla bych a poslouchala. Poslouchala klid.
Společnost je ignorantská a ignoranti jsou taky lidé. Na tom se nikdy nic nezmění. Kupujeme značkové boty, šaty, kabelky, které stojí pár set nebo tisíc eur. Nakrmila bych a zaplatila bych z toho školu v průměru pěti dětem v Africe na rok. Sedíme v drahých restauracích a cpeme se humrem. Já sedím u Meka a lepší varianta to taky, ale není. Jsem typicky konzumní člověk dnešní generace. Otráven fast foodem od Meka, Mistra Burgra, Čínana z vedlejší ulice, nebo falešného Itala s hnusnou pizzou. Výmluva proč nejím zdravějc? Nemám čas a nechce se mi. Zkutečná odpověd? Nechce se mi a jsem líná. Funím těch dvěstě metrů co šlapu na autobusovou zastávku a další kilometr když jdu na nákup. Na procházku mně žene idea chicken curry za rohem anebo si to nechám doručit až před dveře.
To všechno bych zavrhla. Ale žít jako Amishové v Americe bych taky nechtěla. Oblékat se do černého. Vztávat v pět ráno, podojit krávy, pak se převézt na bričce, pěstovat dnes tak módní organické potraviny a smít se vídat jenom s lidmi ze stejné společnosti.
Společnost tady můžete lehce rozdělit na dvě strany. Vyblejskané auta, naleštěné maliny, obleky, kravaty, opatky a drahé šaty. Zvedlé nosy, snobizmus a dravý imidž. Nebo lidi sedící a hulákající po fast foodech, mladé holky s děckem, které sosají sociálně stát, vytahané tepláky, tuny mejkapu a omezená představa o životě venku, která se obyčejně nevejde mezi koukání futbalu, chlastání nebo fast food.
Do první nepatřím a do té druhé nechci patřit. Kde tedy patřím? Existuje tedy absolutní svoboda? Lze ji docílit? Když zahodíme vše co máme a spláchneme se někde do neznáma. Docílime míru a klidu? Nebo budeme jenom čekat..a čekat…a čekat…až prostě umřeme, tak jako hlavní hrdina filmu? Je tedy poselstvím filmu, že tu pravou svobodu nikdy nenajdeme a když na ni budeme čekat tak se ji nikdy nedočkáme?
Lze se prostě zříct dnešní společnosti a nacházet radost v drobných a malých věcech? Nebo je na to pozdě a člověk se už nedokáže adaptovat na tak rapidní změnu? V čem tedy tkví tajemstí absolutní svobody. Řeknu vám, kdybych to věděla, tak právě teď distribuuji svou pátou wellness knihu o tajemství života a produkuji recyklační tašky. Ale, že to nevím. Tak se tady jenom ptám. A neznám odpověď.