Shodím ze sebe šaty a automaticky sáhnu po ovladači. Zprávy. To jo, to by šlo. Malinko krváků, malinko privatizace, štipka tunelování a malá kulturní vložka na závěr. Jak prosté jak každodenní. „ a jak jsem tam seděla a v tom vláčku určitě nebylo třicet pět lidí, ale takových padesát. Moje dcerka málem vypadla, když jsme šli ze zatáčky. Ředitel ústecké zoo komentuje morálku svých zaměstnanců, prý vozili přeplněné vláčky a matinky málem zemřely strachem o své ratolesti. No to snad ne. Tváří mi přeběhne úsměv a začínám se smát. Tak tohle nás dnes trápí.
Česká televize okoření reportáž pár záběry na zvířata a na obrazovce na mne právě vyplazuje jazyk žvýkající velbloud. Vzpomenu si na to když na mé vesnici natáčely reportáž pro televizní noviny. Byla moc kreativní. Klapka. První záběr a hned zrovna na náš barák. Studna, odtok, výlevka. Kamera se táhne dál. Zabírá nedaleký potok a pak okukující lidi u novinového stánku. Byla o epidemii žloutenky. Bylo mi dvanáct a ochořela skoro půlka vesnice. Školu zavřely a já jsem si přes tři týdny hověla doma. A k tomu jsem byla televizní hvězda mávající do objektivu kamery a dělající opičky za oblíbeným moderátorem.
V kuchyni začne pískat čajník Nechám velblouda a míchám lžičku s medem. Sednu za stůl a přemýšlím. „ tři inzulínové dávky a za týden na chemoterapii „ nevím zda to vydrží, na chemoterapii, za týden… osm odvozů…. musím to dát do kupy… musím ji napsat…nebo zajet…. ale kdy…jsem unavená..
Unavená ze sedavé práce. Z ustavičného čumění na počítač. Z mechanických pohybů a stébla kreativity. Ráno vstát, snídat, do práce, počítač, oběd, počítač, z práce, večeře, sprcha, spát. Den co den. Týden co týden. Rok co rok.
Jak tedy vzniká tzv. syndrom vyhoření ?
V mých začátcích jsem se ve Státech dřela na to abych mněla na studium a přežití. Manuálně. Tři práce. Z huby mi visel vajgl cigarety, v teplácích, jsem vysávala. Večer míchala drinky v baru a ve tři ráno chodila spát na to abych v šest již pochodovala na další job. Přes víkendy jsem četla skripta a zakusovala hamburger. Přitom jsem se, ale lačným okem dívala na lidi, kteří v osm docházeli do kanceláří a přesně v pět mizeli domů. Ti se mají – říkala jsem si.
Nikdy jsem si, ale neuvědomila, že taková nekreativní práce, která nás přestává motivovat a hnát dopředu může být jakýmsi spínačem tzv. syndromu vyhoření. Kde už to nezachrání ani dovolená ani nové boty.
Lehká rada, lehká pomoc. Změnit práci, partnera, stát. Kdyby vše, ale šlo tak lehce, nebylo by o čem psát.