Plazím se po Dublinu. Šedém a ponurém. Hledám slovenský krám. Hledám místo. Hledám místo kde patřím. V dálce vidím slovenskou vlajku. Třepe se ve větru a moje tělo pookřeje. Domov. Zrychlím a běžím. Vejdu dovnitř a dívám se kolem. Pár věcí mi připomíná domov. Beru je do ruky a dávám je na pult. Jejich cena je přeceněná. Ostatně jako všechno tady. Prodavačka na mne mluví. A ja na ni mluvím taky. Připadám si jako cizinec. Nerozumí mi a ja nechci rozumět taky. Né ja nejsem tvůj krajan. To slovo už nic neznamená a taky nejsem euro občan. Jsem jenom imigrant v krajině nikoho. Měním státy tak jako někdo jiný svoje oblečení. Něco hledám. Ale nevím co.
Vycházím z krámu do kterého se už nevrátím. Ignoruji inzeráty. Jdu podél Grafton street. Lidi do mne narážejí. A já do ně taky. Neomluvím se, oni ostatně taky ne. Před sebou vidím lidi v oranžových trikách. S nápisy – pojď a nech se objat. Nejdu. Připadá mi to trapné. Tínedžerky se házejí do náruče cizím chlapcům a lidi se usmívají. Na moment pookřeju. Není to zas tak hrozná idea. Na mé tváři se objaví úsměv. Záhy zmizne a já vykročím do větru.
„ prokletá hodina, ta minuta, ta krátka chvíle kdy věci nejsou černé, ale nejsou ani bílé…“ Jak se rozhodnout a kam jít. Nebo se dá změna skutečně dosáhnout stěhováním z místa na místo? Nebo se má hledat jinde?
„ opřený o kolena poslouchám tvoje slzy, na život už je pozdě a na smrt ještě brzy…“
A tak jsem se vzchopila. Oblekla do kostýmu, vycpala své poprsí, absolvovala seriozní pohovor v personální agentuře, a vrátila se zpátky na trh. Město neměsto, agonie chudého studenta mně už přestala bavit. A tak mně práce znovu dostala. Nedá se tedy nic jiného říct než „Per Aspera ad Astra“
Ať mi tedy dřina bude příkladem a dotáhne mně zpátky k úspěchu a když ne, tak se mi alespon tyhle ty odborářské kydy líbí.