Jsem přirozený ženský válečník. Vedu své malé ženské boje inspirované emancipací která se, ale roztopí v mžiku něhy a vštěpovaných mateřských citů. Když, ale přetrvává dokážu se naštvat do mrku kostí.
A v takové válce pohlaví pak vyplují na povrch neskládané záchodové prkýnka, posmrkané kapesníčky válející se na zemi, týdenní ponožky zapáchající pod postelí, čistění sprchového koutu záchodovou štětkou v kombinaci s utíráním toaletním papírem a nevůle pomoci dělat úklid.
Nejsem žádný uklízecí robot, nedělám to ráda a přiznám se mnohdy mi nevadí zakopnout o haldy mých časopisů rozházených po zemi, nebo neumýt dva dni nádobí, které se zoufale válí v dřezu, protože vidina myčky k nám ještě nedorazila. Ba právě naopak. Kupuji si prášek na praní který v reklamě prezentují jako „ extra silný pro vaše děti, které se zpackají lecčím“ Taky já se zpackám lecčím. V práci na obědě, venku ve fast foodu, kdekoliv. A nevadí mi to. Příteli ovšem také ne.
Ale když dojde na žabomyší války typu, ještě si se ani jednou nestrefila s tím práškem přímo do příhradky pračky a pořád to sypeš mimo, nebo nechoď tady v těch botách roznášíš tady bacily z metra, na odezvu – já na něho zařvu – tak si kup papuče jako já a máš to, dyť Američané se taky nezouvají a co si nějaký muslim aby si se pořád válel bosý na koberci, tak to tedy ne !
Tady je zasažena emancipační hrdost a skončí se vždycky vyhlášením – vadí ti jenom to co dělám já, ale to co děláš ty se má prohlížet ! Protože své nedostatky nevidíš ! To zase naštve jeho a na povrch vyplují mé těstoviny, které se beztak nedají jíst nebo mé šaty které se válejí úplně všady a skončí se to tím, že jsme prostě oba úplně k ničemu a skutečně nevíme co spolu děláme.
Nikdo necouvne, nikdo neudělá kompromis. Je ticho. Přemýšlíme. Podívám se na hodinky. No jo no, půl dvanáctý, a zítra musím zase vstávat do práce. Otočím se. Bobe ? No ? Co tak se pomilovat a zazdít to úplně ?