První úkol tedy zní jak se tam dostat co nejlevněji a co nejrychleji. Zabudnete na třiceti hodinový spoj Euro lines do Bukurešti a domluvte se s řidičem kamionu který tam jede se zbožím.
Cesta ubíhá, procházíte přes Bratislavu, z okna náklaďáku pozorujete krajinu. Výhled vám zakryje náhlá sprška. Povídáte si tedy s řidičem. Hlava vám klesá únavou, ale i přesto mu chcete dělat společnost. Je sedm hodin ráno, překročili jste maďarské hranice a konečně se ukládáte na pár hodin spánku. Maďarskou dálnici vyměníte za rumunskou a první co cítíte je smrad. Pravý nefalšovaný rumunský smrad který vás vítá. Zpozorněte když vám přes cestu začínají pobíhat psy a po pár hodinách vidíte lidi s koňskými povozy jak si to řítí po prašné cestě. Dostáváte se k městu Pitesti kde vaše cesta náklaďákem končí. Řidič si s vámi potřásá rukou a zapíjí rozlučku pivem, který jste mu koupil jako výraz vašeho poděkování. Složíte si svůj spacák, ohlédněte se kolem a řeknete si – co teď?
Teď začínáte stopovat. Auta kolem Vás ubíhají a začínáte mít pocit, že stopnout někoho bude snad ještě horší než v Praze. Za chvíli už sedíte na korbě a potřásáte si rukou s řidičem kamionu. Usměvavý Rumun se představí a dupne na plyn. Směsi anglických a italských výrazů silně podpořených artikulací se snažíte porozumět těm pár větám které vám adresuje.
Před Vámi se otevírá Bukurešť, světlá a krásná. Tu tam jsou představy o komunistické metropoli plné ošumělých paneláků a drátů. Světlé budovy, bohatá architektura, billboardy, blikající reklamy a všudypřítomné mekáče. Z oken panelových bytů čouhají klimatizace a vy se nestačíte divit. Zalezete do nového metra s důmyslně přepojenými stanicemi nejenom z bodu A do centra, ale jako hvězdice která je ještě propojená kružnicí a spojuje tak veškeré konečné stanice mezi sebou navzájem. Říkáte si – ty to mají, ale vymyšlené !
Zkoumáte centrum města když na vás vyběhne zdvořilý a v obleku ohozený Rumun. Plynulou angličtinou vás požádá o váš pas a důležitě před sebe vytáhne jakýsi rumunský průkaz. „ secret police, can I see your passport, please?“ opět na vás vytáhne tajemný průkaz a okamžitě ho taky bleskově zastrčí zpátky do saka. Podivíte se. „ so you are a kind of man in black, huh ?“ vzpomenete si na časy, kdy jste na výletě na hrad v snaze ušetřit mával paní v letech u pokladny americkým prošlým řidičákem a vysvětloval tím proč máte jako mezinárodní student s ISIC kartou právo na slevu a podivíte se ještě víc. Můžete mi ten průkaz ukázat ještě jednou ? Záhadný muž v černém se rozhlídne kolem, řekne, že spěchá a za pár sekund zmizí. Pravděpodobně rumunskou občanku zastrčí na hluboké dno své kapsy a hledá jinou neopálenou a ztraceně vypadající oběť.
Hledáte hlavní autobusové nádraží. Ono tam, ale žádné takové není. Ptáte se tedy lidí kolem, kudy tedy na jih? Ptáte se řidičů v autobusech, kteří vám povětšině nerozumějí a užasnete když na vás z autobusu promluví vážně vypadající chlap, taky plynulou angličtinou a objedná taxi. Dojede s Vámi na správnou zastávku na jiném konci města a utvrdí vás v názoru, že ne všichni tady se vás snaží jenom okrást a zabít. Ba naopak. Opovržlivě si odplivne nad vaším vyprávěním o záhadném muži v černém a ještě dodá „ tihle ti jsou hanbou našeho hlavního města“
Nasedáte na bus směrující k moři. Tedy ne úplně k moři. Jenom takových stopadesát kiláků a pak zas stopem. Nový lidi, nové zážitky, nové příběhy. Smějete se a nasloucháte. Děkujete a předáváte si kontakty a telefonní čísla. „můžu si udělat vaší fotku? To víte že jo „
Lije jako z konve a vy se krčíte pod opuštěnou střechou starého obchodu. Před Vámi se rozprostírá moře. Je špinavé a plné odpadků. Ale to nevadí. Podíváte se na hodinky a gratulujete si. „ A mám tě Euro lines ! beztak jsem tady dříve!
Po deseti dnech se dostáváte do Prahy a štasten klesáte do suché postele.
Závidím a obdivuji lidi, kteří se takhle vypraví do světa. Slyšela jsem o dvou kamarádkách, té mladší bylo 45 a starší 52, které se takhle dostaly do Číny.Tam bych se asi stopem neodvážila, ale přece jenom. Jestli chcete zažít skuteční atmosféru země kde se vydáváte, jestli chcete potkat lidi, které by jste za běžných okolností asi nepotkali a přesvědčit se, že na to máte –
Tak proč ne stopem ?
I když pro mně jako člověka, který zažil jak profesionální tak soukromý úplný burnout bylo dobrodružstvím už jenom to, že jsem dala v práci výpověď…