Omlouvám se tedy za svůj jazyk. Někdy je skutečně potřebné pojmenovat věci pravým slovem. Jako mnoho jiných lidí jsem propadla ne fenoménu Twitter, ale pro změnu Fejsu. Kde si měníte status každých pět minut, a tak se vlastně dozvídáte, že se Váš bývalý spolužák ze střední zrovna najedl, pak že mu to zrovna až tak nechutnalo, a nakonec že jde spát. Své známe a kamarády si vysoce cením, ale nepotřebuji každý den vědět co mněli na oběd. A tak jsem těsně po tom, co jsem celé své fejsbukovské osadě zdělila, že zaklapuji laptop a vydávám se po vzoru Raslovém z filmu Dobrý ročník na jih Francie, kde se jdu opět hledat, skutečně vydala na cestu po Provensalsku.
A tam jsem zjistila, že za á, ve Francii čmudí uplně všichni (a proto jsem začla i já), jejich supermarkety jsou napakované žrádlem, jako třicetileté zásoby pro atomový bunkr, civěla jsem na regály obchoďáku Casino asi dvě hodiny a nemohla si vybrat, za bé, dálnice jsou šíleně drahé a oškubou Vás tam jak prase, a proto je všady jinde šílený trafik, a za cé, Côte d'Azur je nádherný kouseček země, když, ale nemluvíte ani slovo francouzsky, je vám to vlastně všechno úplně na prd. A tak jsem se poníženě vrátila naspět do Irska. A proč? Sama nevím. Aploudla mému fejsbukovskému stádu fotky, ať mají na co po večerech civět a vydala se na další pracovní pohovor. Ruka v rukávu a zařadit se zpátky do stáda. Musím se přiznat, že jsem vlastně až dotěd žila ve své minulosti.
Pořám jsem litovala, že jsem tam kde jsem a, že vlastně všechno mohlo být úplně jinak. A kdybych to mohla vrátit, a být znovu 19, tak bych to udělala okamžitě. Čírou náhodou jsem se dívala na novou komerční sračku, film, 17 Again, vlastně proč né, film určitě nemá žádné významné poselství, ale jedno určitě. Když jsem se na tím zamyslela, tak jsem došla na to, že jsem vlastně strávila šest let svého života mourněním, jak skvěle mi vlastně bylo, když jsem měla devatenáct, byla jsem svobodná, plná energie, studovala, po večerech dělala v baru, z ust mi visel vajgl a procházela se po ulicích New Yorku. Neplatila jsem žádné daně, neměla jsem žádný ůčet, žádnou platební kartu a žádný počítač. Tím pádem žádný internet, žádný fejs, žádné starosti, žádné nezmyslné vztahové aféry a žádné vrásky.
It's a time to move on. A doufám, že s respektem to pujde ve dvou líp.
Now, there is only you and me, bejby 🙂