Když jsem poprvní nastoupila do busu, sedla si za mnou mladá irská krasavice. Vypudrovaná, vymalovaná, navoněná, oblečená jako já za ranního období puberty uprostřed léta. Vedla docela inteligentní rozhovor na telefonu a malovala si pritom řasy. Když skončila, vybrala sváču. Ve mně to zavrčelo hladem, si říkám, dám si taky. Pak to, ale začlo.
První přišlo na řadu jabko. Cmuk, cmuk, cmuk. Otočím se. Co je to? Další žvejk žvejk žvejk. No ty jo. Pak se pokračovalo sendvičem. Žvejk, žvejk, brrrk.Hm. Na další zastávce jsem vystoupila a na to brk a žvejk jsem brzy zapomněla. Pak se to, ale opakovalo.
Druhá přišla na řadu tramvaj a pak i onen metro vlak. Ráno vždycky urazím dotěrné uchazeče na místo na sezení svým laptom a pak se zapojím do koloritu přisedoucích spolujezdců. Sedíme tam společně jako kancelářské krysy v černém, vyšnořené jako na pohřeb a svačíme.
Venku se rozednívá a ukazuje se moře. Všichni mlaskáme. Po zemi se kutálejí obaly a na sedačkách se válí stohy odhozeného denníku Metro. Prý stoprocentně dublinského. Tak různě snídame a vydávame přitom podivné zvuky. Jednou mne napadlo natočit to na mikrofon mobilu a udělat z toho písničku na téma – jak nám tady chutná. Ale pak se mne spolusedící lekl a nic z toho nebylo.
Je večer a jdu si nakoupit žrádlo na vlakové orgie. Postávam u špáru a hledám své oblíbené muffiny. Je tam. Poslední. Je nakouslej. Normálně půlka je snězená a ten zbytek polský prodavač hrdě vyložil zpátky. Brr.
Tak dnes nic.